NA LINII „NIBELUNGU“

Nacisté začali již od konce roku 1944 budovat na Moravě celou soustavu obranných zón a opevnění, jako byla tzv. moravsko – ostravská ochranná závora kolem Ostravy. Nejdůležitější byla tzv. opevněná linie Nibelungů na řece Moravě a za ní další podpůrná linie od Znojma přes Brno a Prostějov k Olomouci a dále ke Šternberku a Bruntálu. Města Brno a Olomouc byla původně prohlášena za hájené pevnosti. Olomouc s předpolím k Moravské bráně měla v celém obranném systému fašistů opravdu klíčové postavení, vždyť se zde vlastně stýkalo několik obranných pásem do jednoho uzlu.

Podle zločineckého plánu ARLZ (tj. etapy uvolnění, vyklizení. ochromení a zničení) měla nacistická vojska v případě nuceného ústupu zanechat za sebou doslova spálenou zemi a důkladné přípravy ke zničení důležitých dopravních a hospodářských objektů byly učiněny i v Olomouci a okolí, zvláště v Hlubočkách, Mariánském Údolí a Lutíně. Naštěstí se všechny plány nacistům nepodařilo uskutečnit.

ODBOJ

Uvedená situace vysvětluje mnohé i z posledních zuřivých zásahů fašistů proti odboji, i když bylo zřejmé, že porážka je neodvratná. Proto bylo s takovou brutalitou potlačeno povstání 1. května v Přerově, které mělo značnou odezvu i v obcích u trati k Olomouci a v olomouckých Hodolanech. V nejhorší podobě se zuřivost fašistů projevila 5. května v Javoříčku. Z téhož hlediska, i když ze zcela opačného břehu, je třeba posuzovat i význam činnosti ilegálního vedení KSČ, tvořícího se národního výboru a sjednocovaného partyzánského hnutí a speciálně pak úkol zjistit podrobně systém olomouckého opevnění a předat jeho mapové zobrazení Rudé armádě.
I tento úkol si vyžádal oběti na životech v Přestavlkách. Na účet fašistických zvěrstev je třeba přičíst i zásah proti pozdvižení lidu v Kožušanech a Tážalech.
Olomouc se objevila v sovětských vojenských dokumentech prvně jako závěrečný úkol a cíl ostravské operace 4. ukrajinského frontu, který byl schválen vrchním velením Rudé armády 17. února 1945.

SOUČÁST OSTRAVSKÉ OPERACE

Ostravsky operace, která byla zahájena 10. března 1945, měla podle původních plánů přerůst ve třech etapách plynule v operaci pražskou: v prvním období měla sovětská vojska po osvobození Ostravy postoupit až do prostoru Olomouce, v dalším k Pardubicím a Hradci Králové a v závěru osvobodit Prahu. Nacistické vedení však udělalo vše, aby tak důležitý strategický a ekonomický prostor, jaký představovala ostravská průmyslová aglomerace, zůstal v německých rukou.
Vojska 2. ukrajinského frontu pod velením maršála A. I. Malinovského měla podle směrnice sovětského hlavního stanu z 3. dubna 1945 po osvobození Bratislavy a Brna zamířit pravé křídlo na sever k Olomouci a tak uzavřít spolu se 4. ukrajinským frontem ústupovou cestu celému seskupení fašistických vojsk na západním Slovensku a na východní “Moravě.
Ostravská operace se nakonec protáhla až do 5. května 1945 a její poslední etapa od 15. dubna přešla nakonec přímo do závěrečné etapy osvobozování Prahy.
Vojska 4. ukrajinského frontu útoku volit obkličovací manévr od Opavy, která byla osvobozena po celý měsíc trvajících bojích až 22. dubna. Boj o Ostravu začal 26. dubna a skončil vítězně 30. dubna 1945. Teprve potom se mohla sovětská vojska obrátit znovu směrem na západ, k Olomouci a Praze.
Bojů o Ostravu a potom také o Olomouc se v rámci 4. ukrajinského frontu zúčastnilo několik armád, které se osvědčily již u Dukly. Byly to: 38. armáda generálplukovníka K. S. Moskalenka, 1. gardová armáda generálplukovníka A. A. Grečka, 18. armáda generálporučíka A. I. Gastiloviče a od 4. dubna nově ke 4. ukrajinskému frontu přidělená 60. armáda generálplukovníka P. A. Kuročkina, které letecky podporovala 8. letecká armáda generálporučíka V. N. Zdanova. Bojů o Ostravu se přímo zúčastnily 1. čs. tanková brigáda a 1. čs. smíšená letecká divize.

1. KVĚTEN

Jak vypadala situace 1. května 1945, tedy v době, kdy Ostrava mohla po několika letech temna opět slavit 1. máj, kdy vypuklo povstání v Přerově a kdy se odbojové složky v čele s komunisty v Olomouci sjednotili v ilegálním národním výboru v době, kdy Hitler spáchal sebevraždu a nad říšským sněmem v Berlíně vlála vítězná vlajka Rudé armády — a kdy byl vydán rozkaz velitelům 1. a 2. ukrajinského frontu k přípravě pražské operace, která měla být původně zahájena 4. května, ale vše změnilo a urychlilo povstání v Praze v sobotu 5. května 1945.
V Československu se začátkem května linie fronty dotýkala sice již u Javorníku původních hranic, ale potom ubíhala od Osoblahy přes Opavu a Ostravu východním směrem až k hornímu toku Visly v Polsku a teprve odtud směřovala opět na jih údolím Váhu. Na Moravu se tato bojová linie vracela teprve severně od Uherského Brodu směrem ke Kyjovu, odtud se zase vracela na sever až ke Zdounkám na Kroměřížsku a odtud k Morkovicím a Vyškovu. Byl to ohromný kotel, který hrozil německé armádě rozsáhlým obklíčením.

SMĚR OLOMOUC

Velitel 4. ukrajinského frontu generál armády A. I. Jeremenko vydal okamžitě po osvobození Ostravy směrnice k dalšímu postupu všech podřízených jednotek na západ: 60. armáda na pravém boku celého frontového úseku měla svým levým křídlem směřovat k linii Horní Benešov – Město Libavá a po dosažení tohoto cíle útočit dále k Rýmařovu a Šternberku; 38. armáda měla dne 2. května dosáhnout čáry Fulnek – Nový Jičín a potom spočíval její hlavní úkol v osvobození Olomouce.
V rámci 4. ukrajinského frontu se největší postup vpřed podařil v prostoru Jeseníků a Oderských vrchů 60. armádě, která již v sobotu 5. května došla na čáru Dvorce — Moravský Beroun – Šternberk – Lašťany – Bělkovice – Véska – Město Libavá. Tak se tato armáda zmocnila nejen důležitého Šternberka, kde němečtí antifašisté donutili fašistické pohlaváry k ústupu, ale dostala se vlastně až k Olomouci. 38. armáda, v jejíž sestavě bojovali i českoslovenští tankisté, se do 5. května dostala až k Fulneku a levým křídlem k Příboru, kam se přiblížila i 1. gardová armáda.
Za této situace velení 4. ukrajinského frontu dále posílilo 60. armádu o 107. střelecký sbor a 159. pevnostní brigádu a zároveň rozhodlo využit jejího ústupu tak, že 11. střelecký sbor 38. armády přesunulo od Fulneku a Příbora k Budišovu nad Budišovkou s úkolem podílet se společně s 52. a 101. střeleckým sborem této armády na osvobozování Olomouce. Prostor nad Olomoucí již plně ovládla sovětská 8. letecká armáda, avšak ta se snažila, aby nebylo zničeno historické jádro města.
Poněkud jiná situace byla v té době u 2. ukrajinského frontu na jižní Moravě. Po těžkých bojích při osvobozování Brna musela být hlavní části vojsk tohoto frontu poskytnuta určitá doba na přípravu dalších operací, avšak pravému křídlu s 53. armádou a 6. gardovou tankovou armádou byl dán rozkaz k okamžitému postupu k Olomouci. Po obsazení Vyškova však narazili rudoarmějci na silný odpor nacistů před Brodkem u Prostějova, takže postupovali jenom přes Němčice na Hané a 3. května se dostali až k Ivani u Tovačova.
Postup Rudé armády k Tovačovu byl příčinou zuřivého odporu fašistů proti pronikajícím sovětským tankům v prostoru Klopotovic, kde musela být 4. až 5. května svedena jedna z posledních velkých tankových bitev v závěru války. Právě v té době se však dostávala do prostoru střední Moravy další vojska 2. ukrajinského frontu od východu, a proto vydalo velení frontu příkaz ke změně pozic a vystřídání 53. armády, 6. tankové armády a 1. rumunské armády příslušníky sousední 40. armády a 4. rumunské armády. Obě tyto armády měly postupovat jednak podél řeky Moravy k Přerovu, jednak k Prostějovu a Olomouci. Potom ale přišel nový hlavní úkol útočit na západ ku Praze a do jižních Čech.
Osvobození Olomouce zůstalo úkolem levého křídla 60. armády. Vedle již dříve zformované rychlé skupiny v rámci 60. armády bylo přikázáno vytvořit na pomoc Praze do rána 7. května další tzv. rychlou skupinu, a to v rámci 38. armády. Tato skupina měla okamžitě po soustředění vyrazit směrem na Prahu.

SMYČKA SE STAHUJE

Hrdlo obkličovacího kotle u Olomouce se po úspěších Rudé armády na severní a jižní Moravě začalo pro německá vojska nebezpečně zužovat a tak bylo město i nadále zběsile hájeno. Velitelství armádní skupiny Střed sem poslalo dokonce posily a přišly sem i „smrtihlavy“ motorizované divize SS Brandenburg, které tvořily zadní voj ustupujících vojsk 1. tankové armády z prostoru Ostravy a východní Moravy.
Nástup sovětských vojsk k osvobození Olomouce byl zahájen po letecké a dělostřelecké přípravě v neděli 6. května 1945 kolem 10. hodiny dopoledne. Zatímco nejvíce sil 60. armády rozvíjelo útok do prostoru Uničova, Litovle, Zábřeha a Šumperka, levé křídlo, které bylo svěřeno 3. horskému střeleckému sboru generálmajora A. J. Venedina, směřovalo ze severovýchodu k Olomouci, do prostoru Týnečka, Dolan a Samotíšek. Rudoarmějci z 318. horské střelecké divize se po těžkých bojích dostali až do předměstí Černovír, příslušníci 128. gardové horské střelecké divize sváděli úporné boje o Chválkovice. Ze severu se dostala tento den až ke Štěpánovu i vojska sousedního 15. střeleckého sboru Ve večerních hodinách se na jihovýchodním okraji města objevily první jednotky 38. armády, které osvobodily Holici. Hlavní síly této armády však zůstaly stále ještě na čáře od Města Libavé k Odrám a Novému Jičínu, který byl osvobozen jednotkami 1. gardové armády.

BOJ O HANÁCKOU METROPOLI

Boj o vlastní město se rozhořel v pondělí 7. května. Jednotky 3. horského střeleckého sboru se po celodenním boji dostaly severně od města na čáru od Štěpánova k Chomoutovu a konečně se jim podařilo zdolat nepřítele také v Černovírském lesíku a v pevnůstce u Chválkovic. Odtud postupovaly do Pavloviček a Bělidel, Černovíra a Klášterního Hradiska a od tzv. Špice nedaleko hlavního nádraží až k pravoslavnému kostelu a k řece Moravě. Hlavní most přes Moravu byl sice zachován (ostatní vyhodili Němci do povětří), ale v protější Komenského ulici soustředili nacisté všechny síly k poslední zoufalé obraně a odvážili se dokonce k protiútoku několika tanky. Ten byl zastaven, avšak čas kolem desáté hodiny večer znemožnil sovětským vojákům pokračovat v útoku do středu města.
Podíl na osvobození Olomouce zvýšila v tento den podstatně také 38. armáda. Její 11. střelecký sbor ovládl do večera prostor Samotíšek přes Droždín až k hlavnímu nádraží do Hodolan, takže začal přebírat na pravém křídle dobyté pozice 60. armády a příští den se do Dolan přesunulo z Bílovce i velení 38. armády, až sem nakonec přijel i velitel 4. ukrajinského frontu A. I. Jeremenko. Do Hodolan se dostalo pravé předsunuté křídlo 101. střeleckého sboru generálporučíka A. L. Bondareva, kterému bylo svěřeno velení nad již zmíněnou rychlou skupinou na pomoc Praze. Do místa soustředění u Dolan byly přesunuty i tanky 1. čs. tankové brigády.

DEN SVOBODY

Osvobození Olomouce bylo dokončeno v úterý 8. května, vlastně v posledních hodinách války v Evropě. Boj začal již v pět hodin ráno. Hlavní zásluhu na obsazení středu města měl 875. pluk samohybného dělostřelectva, který postupoval za neustálého boje ulicemi od nádraží přes obě hlavní náměstí až na západní okraj městského areálu. Zatímco do středu města se probíjeli rudoarmějci z 28. gardové horské střelecké divize, rozhodl se velitel 318. horské střelecké divize přesunout přes noc síly k obchvatu města ze severu, na úsvitu překročit u Chomoutova Moravu a přetnout u Křelova a Příkaz ústupovou silnici z Olomouce k Litovli. Tímto směrem se vydaly také jednotky rychlé skupiny, zvláště 42. a 5. gardová tanková brigáda s bojovým jádrem 1. čs. samostatné tankové brigády, ale po přebrodění řeky nedaleko zničeného chomoutovského mostu, dostali tankisté po poledni rozkaz k soustředění na náměstí v zatím již osvobozené Olomouci. Ještě až do odpoledne byl fašisty bráněn letecky opravárenský závod na Šibeníku a důležité výpadové silnice na Litovel a do večera pak západní okraj města s letištěm v Neředíně. Rudoarmějci 11. střeleckého sboru 38. armády bojovali a postupovali celý den jižními předměstími a okraji města a dostali se večer až k Hněvotínu a Ústínu; 52. střelecký sbor pokročil v té době k Dolnímu Újezdu a 126. horský střelecký sbor do oblasti Tršic a nakonec k toku Moravy na jih od Olomouce. Velký skok kupředu se tento den podařil 1. gardové armádě, která se po osvobození Přerova dostala rozsáhlým výpadem až na čáru Hvozd – Ochoz – Konice – Přemyslovice. Jižně od Přerova a Prostějova operovala 18. armáda 4. ukrajinského frontu, v jejímž rámci byl před Prostějov předsunut i 1. čs. armádní sbor. Za této situace byl 3. horský střelecký sbor vyčleněn ze svazku 60. armády a přidělen 38. armádě s tím, aby tato armáda zajistila pod jednotným velením celý prostor kolem Olomouce.

NA POMOC PRAZE

Na pomoc Praze byla odpoledne 8. května zformována rozsáhlá rychlá skupina, která se okamžitě vydala po hlavní silnici k Litovli, když musela překonat první odpor nacistů u Horky a Příkaz. K večeru se předvoj skupiny dostal k Litovli, ale u Unčovic byl napaden fašisty a zastaven, v tomto boji padl velitel 42. tankové brigády plukovník V. S. Gajev. Za této situace generál K. S. Moskalenko rozkázal objet Litovel přes Senici na Hané a pokračovat přes Loštice, Mohelnici a Moravskou Třebovou dále do Čech, zároveň se vydal s dalším ozbrojeným oddílem také ku Praze. Předsunuté oddíly rychlé skupiny se dostaly ráno 9. května až na okraj Prahy.
Osvobození celé olomoucké oblasti bylo dovršeno ve středu 9. května, v den příjezdu sovětských tanků do Prahy a konce války v Evropě. Byl likvidován poslední ústupový koridor německých vojsk, který se táhl od Olomouce severozápadním směrem k Bouzovu, a byly osvobozeny i nejzápadnější obce tehdejšího olomouckého okresu.
Olomouc ten den již dýchala svobodně. Za její svobodu položilo život přes dvě stě rudoarmějců, k tomu je třeba přičíst i všechny materiální škody, zmařené lidské životy, celou bídu a hrůzu okupace a války.

Zdroj: Josef Bartoš, Mladá fronta, 1985